Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vysoké teploty v letním období mohou pro ryby představovat velkou zátěž, klíčovým faktorem je ale obsah kyslíku ve vodě.
Každý rybář ví, že ryby dýchají pomocí žaber. Tento orgán je protkán velmi hustou sítí prokrvených vlásečnic, jejímž prostřednictvím ryby vstřebávají kyslík z vody do krevního oběhu. Jenže s rostoucí teplotou vody se její schopnost rozpouštět atmosferický kyslík dramaticky snižuje – maximální nasycení vody kyslíkem při 0 stupních Celsia je 14 miligramů kyslíku na litr vody, při 25 stupních celsia je to už jen 8 miligramů na litr. Naproti tomu je ale pro ryby vyšší teplota vody spojena s vyšší teplotou těla a tudíž rychlejším metabolismem – čím teplejší je voda, tím více kyslíku ryba potřebuje.
Naštěstí jsou některé druhy ryb schopny vstřebávat kyslík i v jiné formě, než kyslík přímo rozpuštěný ve vodě. Kaprovité ryby při nedostatku kyslíku vyplouvají na hladinu a „troubí“ – do tlamky nabírají bubliny vzduchu, díky prokrvené ústní sliznici se kyslík uvolňuje přímo do krve; na hladině je také zpravidla voda na kyslík bohatší než v hloubce. Některé druhy také umí využívat kožní dýchání – nejtypičtější zástupce je úhoř, který je kožním dýcháním schopen absorbovat až 60% potřebného kyslíku. Díky plynovému měchýři, který dokáže část kyslíku po určitou dobu uvolnit do krve také, je tak úhoř schopen nejen přežít dlouhou dobu mimo vodní prostředí, ale umožňuje mu to také strávit dlouhou dobu v bahně například po výlovech rybníků. Podobný "trik" využívá například štika - ve chvíli, kdy uloví a polyká větší rybičku, nemůže dostatečně pohybovat skřelemi a dýchat, proto dočasně využívá kyslík z plynového měchýře. Některé ryby jsou také schopné bubliny vzduchu polykat do trávicího ústrojí a vstřebávat kyslík prostřednictvím stěny tenkého střeva; takzvané střevní dýchání je typické třeba pro piskoře pruhovaného.
Množství kyslíku ve vodě se velmi výrazně mění i v průběhu dne. Jeho spotřebu totiž nezpůsobují pouze ryby, ale veškeré vodní organismy a mikroorganismy – zejména zooplankton (drobní vodní živočichové, vznášející se ve vodním sloupci) je velkým „konzumentem“ kyslíku a jeho objem na řadě míst výrazně převyšuje objemové množství ryb. Důležitým faktorem je také množství zelených rostlin ve vodě – včetně řas, sinic a fytoplanktonu. Všechny tyto rostliny totiž fotosyntetizují – při slunečním svitu mění oxid uhličitý na kyslík, v noci potom kyslík naopak spotřebovávají. Paradoxně tak může během slunečných dnů docházet k situacím, kdy je díky velkému množství rostlin produkujících kyslík přes den je voda kyslíkem přesycena tak, že výrazně změní její PH a může vést až ke „spálení“ žaberních oblouků ryb kyslíkem – v noci naopak rostliny (společně s rybami i zooplanktonem) postupně kyslík odčerpávají a nad ránem může už být deficit tak vysoký, že ryby neschopné doplnit hladinu kyslíku náhradním nebo nouzovým dýcháním hynou. Nejčastěji takto hynou dravci a lososovité ryby.
V letních dnech také může docházet k tvorbě takzvaných anoxických vrstev – vrstva vody v určité hloubce je zcela bez kyslíku, například díky odčerpání zooplanktonem nebo rozkladnými procesy třeba po úhynu sinic na podzim. Tuto situaci nejlépe znají sumcaři na údolních nádržích – nástražní ryba v určité hloubce takřka okamžitě hyne. Tyto jevy nastávají zpravidla za bezvětrného počasí, kdy nedochází k promíchávání jednotlivých vrstev ve vodním sloupci. Rozklad organické hmoty ve vodě může vést k dalšímu problému - rozkladné procesy uvolňují velké množství amoniaku a sirovodíku. Tyto látky ve zvýšené koncentraci pro ryby působí jako nervový jed - příznaky otravy jsou velmi podobné "přidušení" při nedostatku kyslíku a často tak dochází k záměně příčin úhynu. Rychlost rozkladu organické hmoty a produkce těchto plynů se při zvyšující se teplotě vody také výrazně urychluje.
Množství úhynů v letních obdobích je ale také spojeno se znečištěním. Ty mají s nedostatkem kyslíku jeden společný jmenovatel – sucho způsobující nedostatečné zásobování revírů vodou. Každé znečištění je v letním období mnohem koncentrovanější, než v obdobím jarním nebo podzimním, kdy je vody dostatek. Špatně postavená čistička, znečištění od odpadků na břehu (zejména obaly od chemikálií ) nebo i odpad svedený do potoku s nedostatkem vody může mít pro rybí obsádku fatální následky. Velký problém pak mohou představovat lokální přívalové deště, které jednorázově vypláchnou dlouhodobě usazené nečistoty a kaly z kanalizačních sítí do vodoteče, která je díky velmi nízkému stavu vody v létě téměř suchá.
Lovit, nebo nelovit..?
Tropické dny (a zejména noci) jsou pro řadu rybářů velmi atraktivní, je ale nutné dodržovat určitá pravidla manipulace s ulovenou rybou, zvláště v případě, že si rybáři nechtějí svůj úlovek ponechat. V případě extrémního sucha by samozřejmě rybář v nejsušších úsecích ani lovit neměl - zakazuje to i Rybářský řád, respektive Zákon o rybářství (§ 13 odstavce 2 a 3, bod i - V rybářských revírech se zakazuje lov v místech, kde se nahromadily ryby za mimořádně nízkého stavu vody nebo při škodlivém znečištění vody...") Mimo tato místa je lov povolen, ale rybář by své chování měl přizpůsobit těmto podmínkám. V tomto období jsou ryby na vrcholu svých sil, bojují velmi razantně a často až do úplného vyčerpání. S výraznou fyzickou aktivitou spotřeba kyslíku razantně stoupá, v mnoha případech je ryba, vedená do podběráku, spíše přidušená než fyzicky vyčerpaná. Ohleduplný rybář tak omezí manipulaci s ní na minimum, rozhodně není vhodné dlouhé fotografování (ať už na podložce nebo mimo ni), které kyslíkový deficit ještě zvyšuje; základem by mělo být udržet vždy vlhké žábry například kropením. Zcela nevhodné je pak dlouhodobější uchovávání ve vezírcích, kdy i díky nedostatku kyslíku je ryba v (ještě větším) stresu, což se negativně podepisuje i na kvalitě masa. Samozřejmostí by mělo být šetrné vypuštění ryb zpět do revíru; optimální postup je držení ryby pod hladinou hlavou proti proudu (u tekoucích vod) tak, aby voda mohla volně proudit přes žábry a nedostatek kyslíku se tak srovnal; u stojatých vod je možné rybě pomoci kývavými pohyby dopředu a zpět tak, aby voda procházela žábrami. Finální vypuštění ryby zpět do revíru by mělo proběhnout až ve chvíli, kdy ryba sama z rybářových rukou odplave. Rozhodně není vhodné pro vypuštění volit mělké partie, kde je potenciální nedostatek kyslíku výraznější - ideální je vypuštění ryby (pokud to lovné místo umožňuje) do proudící vody, nikoli do bahnitých partií u břehu.
Petrův zdar!
Tomáš Kočica, Pavel Vrána
