Znáte to, přijdete k vodě, vybalíte nádobíčko, připravíte prut a začnete přemýšlet kam nahodit. Kde bude to nejlepší místo pro chycení obřího kapra nebo třeba kapitální štiky? Támhle pod stromem, na hloubce v korytě anebo, jak říkal minule Pepa v hospodě, 20 metrů od břehu a kousek doprava? O tom, kde se ryby nacházejí, kam plavou, kdy nejvíce žerou a kdy je největší šance je ulovit, je spousta více čí méně seriózních příběhů. A na každém z nich může být něco pravdy. Pokud se ale chceme opravdu dozvědět více o životě ryb, nezbyde nám než začít systematicky bádat a za rybami se vydat nejen s prutem…
autoři: Milan Říha, Milan Muška, Marie Prchalová, Mojmír Vašek, Marek Šmejkal, Petr Blabolil, Martin Čech, Vladislav Draštík, Jaroslava Frouzová, Tomáš Jůza, Jiří Peterka, Zuzana Sajdlová, Michal Tušer, Lukáš Vejřík, Ivana Vejříková, Jan Kubečka, foto: Milan Říha a Ivo Novák
Výzkum chování a rozmístění ryb v jejich přirozeném prostředí je poměrně náročnou vědeckou disciplínou a zabývá se jí celá řada výzkumných institucí. Vědci nejsou ani tak hnáni touhou po tom mít co největší rybu v síti. Jde jim o pochopení, kde se jednotlivé druhy nacházejí, proč mění svá stanoviště a co na daném místě dělají. Na Hydrobiologickém ústavu Biologického Centra AVČR se zabýváme chováním ryb už řadu let, a to především v podmínkách našich přehradních nádrží.
Kolik je ryb v nádrži?
Zpočátku bylo naše snažení motivované snahou zjistit, jaké ryby v nádrži žijí a kolik jich je. Pro tento účel jsme potřebovali vědět, kde se ryby nacházejí a jak se jejich distribuce mění během dne a sezony. V rámci tohoto výzkumu jsme zjistili řadu zajímavých skutečností o rozmístění ryb a vedlo nás to k rozvoji tohoto výzkumu v posledních letech. V rámci cyklu článků vám postupně představíme poslední výsledky z našeho bádání; nejprve obecný pohled na rozmístění ryb v nádržích a poté detailnější studie rybářsky zajímavých druhů štiky a sumce.
Kombinace rybářských metod
K tomu, abychom mohli sledovat rozmístění a pohyby ryb v přirozených podmínkách, je nutné použít celou řadu různých rybářských metod. Jednou z těch nejzákladnějších jsou odlovy do sítí v různých částech nádrže, v různých hloubkách a v různém čase (den, noc, jaro, léto, atd.). Porovnáním úlovků pak můžeme poměrně jednoduše zjistit, kde je více ryb daného druhu nebo velikosti.
Dalším prostředkem je instalace lapačů (například vrší nebo vězenců) do míst, kudy ryby proplouvají. Díky tomu můžeme pochopit, kdy ryby migrují a jaké migrační cesty používají. Poslední běžnou metodou výzkumu je značení rybích jedinců. Ryba je odlovena, označena specifickou značkou či vysílačkou a po vypuštění je sledován její další pohyb. Po zpětném odchytu ryby se značkou můžeme říct, kde a kdy jsme danou rybu chytili minule. U ryb s vysílačkou můžeme jedince aktivně vyhledávat a určovat místo, kde se právě nachází. Kombinací těchto přístupů můžeme detailně zmapovat chování jednotlivých druhů, ale i konkrétních jedinců a poté se snažit vysvětlit zaznamenané chování ryb.
V tomto článku se zaměříme na některé obecné rysy rozmístění ryb během léta, které je pro rybáře nejzajímavější. Ryby jsou v tomto období hodně aktivní a věnují se převážně vyhledávaní potravy nutné pro jejich růst, vytvoření energetických rezerv a přípravě pohlavních orgánů na třecí sezonu. V údolních nádržích ovlivňují rozmístění ryb tři hlavní faktory: rozdělení živin mezi přítokem nádrže a hrází, teplotní a kyslíková stratifikace vodního sloupce a rozdíl mezi příbřežím a volnou vodou.
Půjdu dnes chytat okouny, nebo cejny?
Nejprve se zaměříme na vliv rozdělení živin mezi hrází a přítokem nádrže. Většina našich přehradních nádrží má podobnou morfologii. Vznikly zatopením úzkých kaňonů řek, proto jsou dlouhé, úzké, se strmými břehy a poměrně rychle stoupající hloubkou od přítoku k hrázi; často mají pouze jeden či dva hlavní přítoky.
Tyto vlastnosti ovlivňují mnoho biologických dějů a nejdůležitějším z nich je rozmístění živin a v návaznosti na ně potravy pro ryby. Živiny jsou přinášeny řekou a ve stojatých vodách se rychle usazují – proto se jich nejvíce vyskytuje blízko přítoku nádrže a podstatně méně se jich dostane úzkým dlouhým kaňonem do hrázové části *. Tímto mechanizmem vzniká tzv. živinový gradient, pro nějž je typická největší dostupnost živin u přítoku a nejmenší u hráze. Tento gradient živin poté kaskádovitě řídí celý ekosystém. Přítomnost živin podporuje narůst řasy a sinic, tzv. fytoplanktonu. Fytoplanktonem se pak živí vodní bezobratlí živočichové (např. perloočky, buchanky, larvy pakomárů atd).
Veškeré druhy ryb obývající naše nádrže se alespoň v některé fázi svého vývoje živí bezobratlými živočichy, tudíž obecně jejich rozmístění v nádrži věrně kopíruje živinový gradient – s nejvyššími koncentracemi u přítoku a nižšími u hráze. Trend s nejvyšší koncentrací u přítoku a nejmenší u hráze neplatí pro všechny druhy stejně. Příliš velká koncentrace živin může kvůli nárůstu sinic a řas snížit průhlednost vody, a to příliš nesvědčí hlavně dravcům orientujícím se při lovu zrakem.
Vesměs bychom tedy mohli říci, že druhy dobře přizpůsobené živinově bohatým vodám se nacházejí ve větších koncentrací blíže přítoku (například cejn, cejnek, ježdík či candát), zatímco druhy hůře adaptované se nacházejí více ve střední a hrázové části (například okoun). Ve velmi čistých nádržích, ve kterých je dostatek kyslíku v chladných spodních částech vodního sloupce, preferují hrázové části také chladnomilné druhy náročné na kyslík, jako jsou například síhové či pstruzi.
Do jaké hloubky to dneska nahodím?
Častou otázkou mnoha rybářů je, v jaké hloubce se jejich ryby nacházejí a kde ve vodním sloupci by je měli hledat. V letním období má na hloubkovou distribuci ryb vliv především teplotní a kyslíková stratifikace vodního sloupce, tj. jak se mění teplota a množství kyslíku s přibývající hloubkou.
Jak každý tuší, teplota vody se mění s hloubkou. Tato změna však v hlubokých nádržích není pozvolná, ale spíše skoková. Po prvních pár metrech prohřáté vody následuje teplotní skok a pod tímto skokem je voda chladná až ke dnu. Je to dáno tím, že slunce prohřívá hlavně vodu u hladiny – infračervené paprsky jsou vodou rychle pohlceny. Vítr poté prohřátou vodu rozmíchává hlouběji do vodního sloupce.
Ovšem v případě hlubších údolních nádrží (s hloubkou přes deset metrů), není síla větru dostatečná, aby promíchala celý vodní sloupec až ke dnu. Míchá se proto pouze vrchní část a do větších hloubek již ohřátá voda neproniká. Rozhraní mezi těmito vrstvami (tzv. skočná vrstva) bývá dost prudké a dochází k výraznému poklesu teploty (i o 10 °C).
Do našich nádrží je splachováno nadměrné množství živin, které slouží jako výborné hnojivo pro velký rozvoj řas a sinic, které pak vytváří velké množství rozkládající se hmoty
Hloubka, do které se bude voda míchat, závisí na řadě faktorů. Nejdůležitějšími jsou vzdálenost, po kterou se může rozběhnout vítr po hladině, a potom směr a rychlost převládajících větrů. V našich podmínkách bývá skočná vrstva zpravidla v hloubkách kolem 4 až 8 metrů. Míchaní pouze horní vrstvy vody má také za následek, že se do spodní vrstvy nedostává kromě tepla ani kyslík.
S teplotním rozvrstvením je tak často úzce spojeno i rozvrstvení koncentrace dostupného kyslíku. Do spodní, chladné vrstvy padají odumřelé části rostlin a živočichů a během jejich pádu na nich narůstají bakterie, které je posléze rozkládají. Během rozkladu je spotřebováván kyslík, který není v hlubších nepromíchávaných vodách dodáván z atmosféry a dochází tak k jeho vyčerpávání. To, jak moc bude vyčerpán, závisí na množství rozkládajícího se materiálu a na hloubce spodní vrstvy (hlubší = větší vrstva vody bude větší zásobou kyslíku a ten z ní bude pomaleji vyčerpáván).
Do našich nádrží je splachováno nadměrné množství živin, které slouží jako výborné hnojivo pro velký rozvoj řas a sinic, které pak vytváří velké množství rozkládající se hmoty. Ve většině našich nádrží tak dochází k částečnému až úplnému vyčerpání kyslíku pod skočnou vrstvou. Vodní sloupec je pak zejména v druhé polovině léta rozdělen na vrchní dobře prohřátou a kyslíkatou část a na spodní studenou část bez kyslíku.
