Pražští rybáři se naplno pustili do letošní instalace plovoucích inkubátorů. Očekáváme tak další várku malých potočáků do pražských potoků. Pojďme se společně podrobně podívat, jak to celé probíhalo...
Které prase to nechalo takhle špinavé – aha, to jsem byl asi já. Hm, no tím hůře. Tlačím na kartáč a přidávám tekutý prášek, dokud se vnitřek nerezového inkubátoru neleskne jako zrcadlo – na zítřek to musí být vypulírované jako vodovodní kohoutek v interhotelu. Domů jedu samozřejmě pozdě, odemykám tiše a kradu se po špičkách, abych se vyhnul domácímu vytýkacímu řízení. Povedlo se, zachumlávám se do peřin, ale spím tak napůl. Ráno, ještě než začne svítat, se ale probouzím a v hlavě mám stejný pocit, který mívám 16. dubna. Posadím se, mžourám na hodinky a v hlavě mi běží: jak můžeš takhle vyspávat, když ryby čekají?
Auto s pstružími jikrami je již určitě na cestě. Krátký pohled do mobilu pro kontrolu, Jirka sdílí svoji polohu v mobilní aplikaci a tak vidím, že právě sjíždí z dálnice na Prahu. V chladícím boxu se pod kyslíkovou atmosférou v uspávajícím rytmu pohupují tisíce oranžových skleněnek – jiker pstruha obecného.
První zastávku představuje Únětický potok. Uf, jsem tu první. Postupně vytahuji inkubátory z auta a začínám na ně lepit informační cedulky ve třech jazycích – aby si každý mohl přečíst, že v každém inkubátoru spí přes tisíc malých spáčů a nechtějí být rušeni.
V rychlém sledu přijíždí Petr, Filip a Láďa, na poslední chvilku vyskakuje z auta trojčlenný televizní štáb Honzy „Jettyho“ a pak už štěrk parkoviště křupe pod koly přepravního auta s jikrami. Jiří se usmívá a sděluje své zážitky z cesty a z letošní inkubace jiker na Kamenici.
K vodě se stěhujeme jako malá armáda, jeden by nevěřil, co je k tomu potřeba krámů – každý táhne to svoje – inkubátory, box s jikrami, konvička na prolévání jiker, kyblíky, izolepy, cedule, šňůry na vyvázání, hadičky, síťky, náhradní matičky, broďáky, stativy, foťáky a kamery na zachycení jedinečné akce.
Kopaninský potok má letos málo vody a chovná horní část Únětického potoka byla loni těžce zkoušena během rekonstrukce břehového opevnění, takže letos budeme dávat inkubátory níže, přímo do revíru.
Postupně slézáme po strmých březích do potoka a každý se ujímá „svého“ úkolu. Jeden inkubátor už plave na vodě, druhý se instaluje o 200 metrů níže. Oranžové zlato pstružích jiker plní inkubátory. Ještě pevně přivázat kotvící šňůry s ocelovým jádrem, utáhnout křídlové matky na víkách inkubátorů, a už se překotně hrabeme z vody ven a spěcháme k autům. Půl hodinky se motáme skrz příkladně zacpané dopravní tepny hlavního města, abychom se přiblížili k další zastávce, kterou je Radotínský potok.
Nevěřím vlastním očím – malá odstavná plocha praská ve švech, je tu 10 aut, kolem postávají hloučky rybářů v družném hovoru. To je dobře, k rybaření patří i sociální aspekt, je to činnost sdružující lidi různých profesí a věku. Přišli mladí i staří, každý chce osvěžit oko pohledem na ryzí oranžovou nádheru, kterou rychle nabíráme z chladícího boxu do přepravní nádoby. Honza to nakonec stihl, po poradě v práci vyrazil k vodě šturmem, Václav je tu, Pepa právě natahuje lováky, šestnáct nás bude. To je dost, proto se rozdělíme - první skupina rychle vyráží pěšky proti proudu a razí si cestu hustou vegetací směrem k místu, kde již několik dní plave předem připravený inkubátor, který zde o víkendu připravila předchozí výprava, zatímco druhá skupina se svojí porcí jiker odjíždí třemi auty směrem proti proudu na křišťálově čistý přítok, na kterém jsme našli malou tůňku tak akorát pro další inkubátor. Kryštof navíc přivezl roxory, abychom mohli šňůru vedoucí od inkubátoru dobře zafixovat do břehu. Jeden nikdy neví, může přijít velká voda, která prověří, kdo se poctivě připravil.
Nálada v týmu je výborná, a tak nám jde práce dobře od ruky. Karlovi svítí oči nadšením, je to takový příkladný „pstruží táta“, za pstruhy by i dýchal. Jikry dá do inkubátoru sám, tak náročný úkol by jinému nesvěřil. Jakmile jsou jikry založené v inkubátorech, scházíme se opět na parkovišti.
Někteří se loučí a spěchají na oběd, zbytek výpravy míří na Kocábu, kde letos tímto způsobem inkubujeme jikry poprvé. Nevíme, zda nám tento v podstatě největší pstruhový tok ÚSMP ukáže svojí laskavou tvář, ale proč to nezkusit? Inkubátor, jikry i brigádníci jsou k dispozici a v ústrety naší výpravě již míří Tonda, naše profesionální rybářská stráž. Také on přiloží ruku k dílu, protože mu na Kocábě záleží, vždyť právě zde rybářsky vyrůstal.
Vybíráme lidskému oku skrytý ohyb říčky, kam normálně rybářská noha nevkročí – tady budou jikry nerušeně odpočívat a místní starousedlíci je budou chodit opečovávat. Hlavně nezvířit kal, zkontrolovat uzavření víka a můžeme vyrazit zpět na parkoviště.
Zatímco na Kocábě pomalu uklízíme nářadí do aut, na 80 km vzdáleném Vlkánčickém potoce se něco chystá – a tom zase někdy příště…
Petrův zdar!
Pavel Vrána (ichtyolog ČRS a zástupce hospodáře ÚSMP), za ČRS Lukáš Mareš
