Kormorán velký (Phalacrocorax carbo sinensis). Už jen ten název sinensis = čínský nám napovídá, že u nás zřejmě úplně původním druhem nebude. Vykopávky u nás existenci tohoto druhu rozhodně neprokázaly, taktéž z pečlivě vedených kronik našich předků plyne, že říční rybáři a rybníkáři neměli s tímto druhem žádné těžkosti.
Jeden by si tedy myslel, že svým chováním jednoznačně naplňuje definici invazního nepůvodního druhu ve smyslu Nařízení Komise EU 2016/1141, a že na jeho hubení bude možné čerpat štědré dotace z EU. Kupodivu se tak nestalo a orgány ochrany přírody považují kormorána za náš původní druh, neboť k nám údajně nebyl zavlečen člověkem, ale přiletěl sám.
Není tohle typická ukázka nepůvodního invazního druhu? Rybáři a ochrana přírody se nemohou shodnout.
Tak jako tak musíme konstatovat, že u nás každoročně způsobí na rybářských revírech škody v řádu desítek miliónů korun. Jen v minulém roce, kdy bylo kormoránů méně než v předchozích létech, dosáhly celkové škody na revírech ČRS výše přes 40 miliónů Kč. Náhrady škod se přitom na rybářských revírech nevyplácejí a ani v minulosti se nikdy nevyplácely. Snažíme se o ně jen obtížně bojovat u soudu a také Ministerstvo zemědělství pomáhá od roku 2015 dotačním titulem na podporu mimoprodukčních funkcí rybářských revírů.
Není to nefér? Na zarybnění se přeci jako rybáři skládáme sami – peníze na vysazené ryby si vybíráme mezi sebou prostřednictvím plateb za povolenku. Pak přiletí hejna hladových krků kdoví odkud a vše je ztraceno – namísto vysazených ryb nám zbydou prázdné řeky, zatímco za naše peníze vykrmení kormoráni se na jaře o to lépe rozmnoží někde v klidu u moře a příští rok se vrátí ve větších počtech. Aby ne, když pro ně Česká republika doposud znamená stravování formou švédského stolu, přičemž u pokladny se nic neplatí. Prostě takový splněný sen každého kormorána.
Ani ostnitá hřbetní ploutev a šupinová zbroj nepomohla vltavskému okounovi v boji s predátorem. Od ulovení k plnému polknutí kořisti stačilo pouhých 6 vteřin.
Aby kormoránům trochu zašla chuť, můžeme žádat o jejich plašení a odstřel. Kdo to ale v praxi zkusil, ví, jak je to administrativně opravdu náročný proces. Nestačí jedna žádost, jsou potřeba hned dvě a nelze je podat současně. Napřed je třeba žádat o výjimku dle § 5 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Aby toho nebylo málo, musíme podat ještě druhou žádost, dle § 39 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Je-li v blízkosti daného revíru nějaká chráněná oblast, klesá šance na získání výjimky k nule. V opačném případě je zahájeno řízení, které by podle správního řádu mělo trvat maximálně 1 měsíc. Praxe je však zcela jiná. Úřady jsou zahlcené a tak vyřízení žádosti trvá nezřídka více než rok. Netřeba chodit daleko, někdy na počátku letošního roku 2018 jsme žádali obec s rozšířenou působností Železný Brod o výjimku na plašení kormorána na revíru Jizera 9. Co myslíte, už jsme dostali rozhodnutí? I kdepak… Jistě už tušíte. Žádáte o povolení na pět let, rok zabere administrace – a hned máte o rok kratší žádost.
Když vydání rozhodnutí zdržuje samotný úřad, bývá to ta lepší varianta. V průběhu řízení se může přihlásit se svými připomínkami a podněty (rozuměj protesty) řada různých spolků. Dlužno dodat, že se často jedná o osoby s povrchní znalostí problematiky, pro které bývá jediným argumentem, že kormorán je prostě: „tak krásný pták“ a proto by se neměl plašit a střílet.
V některých krajích bylo sice Ministerstvem životního prostředí vyhlášeno tzv. opatření obecné povahy, tedy paušální výjimka na odstřel kormoránů. Její rozšíření na další kraje, případně území celé ČR však ministerstvo podle svých slov nechystá, ačkoliv problémy s kormorány máme jistě na celém území ČR. Navíc má opatření obecné povahy malý háček – platí až ve chvíli, kdy příslušný úřad ze své vůle na vývěsce vyhlásí, že nastaly podmínky pro jeho použití. Když to neudělá, opatření jako by nebylo. Takže i když je teoreticky cesta k odstřelu kormoránů v některých krajích volná, rybáři musí často za příslušným úředníkem s prosíkem a není-li vůle z jeho strany, střílet se nadále nesmí.
Protože neexistuje jednotný přístup úřadů k vydávání výjimek, může si samotný úřad vyžádat další doplnění žádosti – podle toho, jak je daný úředník kreativní, nebo jak moc se bojí vydat rozhodnutí. Pořádně vysoký spis je přeci jen ukázkou, že bojoval s nezdolnými rybáři až do hořkého konce a ustoupil až pod velkým tlakem.
Kolik ryb nám bude v příštím roce chybět na trdlištích? Srdce rybářského hospodáře krvácí...
Ale proč? Proč má být pták cennější než ryba? Naše původní a cenné druhy ryb se stávají obětí intenzivních náletů druhu, který v naší krajině historicky nemá své místo a rozhodně ne v těchto počtech. Neměl by raději o jeho odstřel žádat sám státní orgán ochrany přírody, v zájmu zachování našich původních druhů ryb? Ne – z nějakého prapodivného důvodu se tak neděje. Žádost podávají rybáři. Aby toho nebylo málo, dokonce ji musí rybáři v řadě případů podávat prostřednictvím a jménem mysliveckých spolků. Spolupráce s myslivci pak není zadarmo. Je to logické – je přeci snazší i atraktivnější vystřelit si na divočáka. Jedna dobrá rána a je zajištěn zážitek i maso na několik dní. S kormoránem není tak snadné pořízení:
- dle platného zákona není možné střílet kormorány sedící na stromech
- dle platného zákona je možné střílet kormorány pouze brokovnicí
- kormorány není možné střílet v průběhu lovu na vodní hladině (hrozí odražení broků a zranění osob)
- vodní tok často tvoří hranici honitby a není možné střílet do sousední honitby
- kormoráni se naučili létat tak vysoko, aby na ně myslivci s broky „nedosáhli“
Kormoráni se naučili létat vysoko - ke slovu přichází náboje semi-magnum.
Takže na sestřelení kormorána padne zpravidla hned několik nábojů, což stojí peníze. Moc masa si z něj myslivec nevezme. Protože se kormoráni drží u řek, velká část z nich spadne po zásahu do vody. A myslivec nemůže do ledové vody poslat psa, aby kormorána aportoval. Hrozí mu totiž podchlazení, křeč, utonutí, případně vyklovnutí oka v případě, že by se kormorán ještě bránil. Jestliže tedy kormorán spadne do řeky, zpravidla ho vezme proud a myslivec nemá, jak by prokázal, že ho zastřelil.
Kormorán dopadl na pole - myslivec má štěstí a pes poslušně přináší úlovek. Ale poslat psa řeky, která unáší ledové kry by bylo hazardováním s jeho zdravím a životem.
Podtrženo, sečteno, myslivci moc motivace k odstřelu kormoránů nemají – jejich lov je stojí jen čas a peníze za benzín, střelivo a opotřebení zbraně. Jedinou motivací jim může představovat zástřelné, které jim doposud v různé výši vyplácí právě rybáři.
Zde se konečně zablýsklo na lepší časy. Nařízením vlády, které nabývá účinnosti od 1. 11. 2018 bude stát vyplácet zástřelné 500 Kč za kormorána.
Tak, máme schválené plašení a odstřel kormoránů. Dokonce jsou i peníze na zástřelné. Myslíte, že končí vaše martyrium s kormorány? I kdepak! Svůj hořký kalich si musíte vypít až do konce (roku). V podmínkách každého povolení se píše, že na konci kalendářního roku musíte úřadu nahlásit, kolik kormoránů bylo na daném revíru střeleno. Prý to chce EU. Jste žadatel, máte to v podmínkách, starejte se…
Jinými slovy, blíží se konec roku, všichni mají volno a připravují se na slavení nového roku. S výjimkou rybářů – my obvoláváme myslivce a ptáme se, kolik toho letos nastříleli. Jejich ochota ke spolupráci je koncem roku vpravdě různá. Na jeden revír připadá většinou hned několik mysliveckých honiteb. To znamená co revír, to přinejmenším deset telefonátů. Máme na starosti přes 1300 revírů…
A to nejlepší nakonec – všechny údaje o odstřelu kormoránů sbíráme zbytečně. Úřad je má k dispozici, protože je stejně dostává od mysliveckých hospodářů v rámci povinných každoročních hlášení o odlovu zvěře v dané honitbě.
Tento článek dejte přečíst všem, od kterých uslyšíte, že ČRS s kormorány nic nedělá…
Pavel Vrána
