Informační embargo, uvalené státním zastupitelstvím na případ pašování úhořího monté skončilo a konečně můžeme zveřejnit celý příběh, jak se dostalo pašované úhoří monté (70 tisíc úhořů!) ze tří kufrů v letadle až do našich revírů. Snadné to rozhodně nebylo.
| Tento článek najdete v plném znění v červencovém časopisu Rybářství a také na nově spuštěném rybářském serveru iRybarstvi.cz . Na něm jsou zveřejňovány nejen články, diskuze, soutěže a videa, ale každý měsíc po omezenou dobu také vybrané články z tištěné verze časopisu. |
Byla právě sobota 5. ledna 2019, když jsem zapnul mobil a nevěřícně mžoural na displej – zmeškaný hovor a tajuplná SMS od kolegy Jirky Musila z Výzkumného ústavu T.G.M.: „Ahoj Pavle, až to půjde, ozvi se, důležité.“ Chvilku jsem mudroval, co může být tak důležitého, že mám kvůli tomu volat v sobotu, ale pak jsem vytočil jeho číslo a nestačil se divit. Teď, uprostřed zimy, zadržela celní správa ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí na letišti velkou zásilku pašovaného úhořího monté!
Kontraband propadl státu a Ministerstvo životního prostředí nám (Českému rybářskému svazu) ho prý věnuje zdarma, jen je potřeba neodkladně vyřídit podpis darovací smlouvy. No, neberte to za ty prachy! To je jako vyhrát ve sportce, srdce mi poskočilo radostí. Ale ticho, všechno je přísně tajné, státní zastupitelství uvalilo na případ informační embargo a stále probíhá zatýkání, akce má přeshraniční dosah.
Ještě že nám prozatím výzkumný ústav ponechá malé úhoříky ve svých velkokapacitních akváriích. Ale co dál? Vysadit je do řeky by byla vražda, voda je ledová a v řece chybí potrava. Jedinou schůdnou variantou je odkrm a vysazení na jaře. Ale zajistit rychle ubytování pro takové množství rybích sirotků není jen tak. A to vůbec nemluvím o nezbytné dokumentaci.
Roztočil se kolotoč telefonátů známým i neznámým chovatelům, akvaristům a vlastníkům recirkulací. Jenže to bylo jako v pohádce o Marušce a dvanácti měsíčkách. Uprostřed zimy je řada recirkulací odstavených a připravuje se na novou sezonu. Nahodit biofiltry by znamenalo týdny zdržení a na to nebyl čas. Jiní měli naopak plno a monté neměli kam přijmout nebo neměli recirkulaci zajištěnou proti vnikání tak malých ryb do filtračních jednotek. Další zase nevěděli, kolik by si za odkrm řekli. Krom astronomických cen nebyli ochotni nést riziko v případě úhynu ryb. Čas se neuvěřitelně vlekl a my stále řešili nerudovskou otázku: kam s ním… tedy s monté.
Klacek pod nohy hodilo i rozbité auto
Ještě že tu máme kolegy z Moravskoslezského územního svazu, kteří si již mnoho let nechávají odkrmovat monté do vyšší hmotnosti, aby zvýšili jeho šance na přežití. Když selhaly domácí firmy, pomohli nám zajistit odkrm u spolubratří rybářů ze Slovenska. Dohodnuto. Kolegové z Ostravy dovezou monté na hranice, tam si ho převezmou specialisté ze Slovenska a bude to. Člověk míní… ale ráno mi volá kamarád Rosťa Trybuček, že se jim rozsypalo auto. Pěkné – teď co s tím. Ale rybáři jsou mistry improvizace, nějak to musíme zvládnout. Volám na ÚS města Prahy a ochotný Kája Řezníček neváhá a podává pomocnou ruku – dokončí nezbytné povinnosti a kolem páté hodiny bude na výzkumáku.
Osmého ledna letošního roku nastal den D a hodina H. Z práce jsem spěchal přímo na VÚV TGM, kde se to v akváriích hemžilo úhoři a v místnostech úředníky. Bylo to tam jako ve včelím úlu, jedni nosili přepravky, váhy a pytle, jiní lejstra, razítka a foťáky. Bylo potřeba rychle vyřídit dokumentaci nezbytnou pro transport monté do zahraničí.
Rychlé zvážení transportovaných ryb ukázalo hmotnost monté kolem 20 kg. Nebyl čas na odkapání veškeré vody, takže čistého monté bylo nakonec asi o něco méně, ale důležitá byla rychlost – bylo vidět, že úhoři už toho mají plné zuby. Zbývalo zabalit monté do transportních dvouvrstvých PE vaků, napustit ochrannou kyslíkovou atmosféru a zaizolovat ryby pomocí kombinace kartonů, molitanu, dek, termofólie a dvojité vrstvy autoplachty. Vše zajistila nahoře ochranná síť a upínací popruhy.
Navečer kolem šesté vyrazila 4×4 fordka ÚS města Prahy směr Bílé Karpaty. Ve vyšších polohách ležel na silnici sníh, při průjezdu Vysočinou padal sníh s deštěm. Psa by ven nevyhnal, rybáře ano. Pro kvalitní rybu musí dobrý hospodář i přes půl republiky skočit. Místy jsme jeli krokem, v ústrety nám jeli kolegové ze Slovenska, kde už se tvořily v husté chumelenici kolony. Potkali jsme se v brzkých ranních hodinách na benzínové čerpací stanici v Uherském Brodě. Rychlá předávka, opětovné zaizolování monté a pak již hurá na Slovensko.
Fešáci jako za časů Oty Pavla
Zde následovalo temperování, odběr vzorků na důkladné vyšetření zdravotního stavu a preventivní léčebná koupel. Přestože přeprava běžela jako na drátkách, projevila se špatná kondice transportovaných ryb, které trpěly důsledkem dlouhodobého skladování v nevhodných podmínkách v průběhu pašování (především vysoká hustota obsádky, dlouhá doba bez krmení a stres). Úhoři hynuli, ačkoliv rozbory neprokázaly žádnou infekci. Aby byla zajištěna 100% důvěra mezi námi, chovatelem a orgány státní správy, každý den se uhynulé monté vážilo, zapisovalo a zamrazovalo do zvláštního sáčku, přičemž rybářský technik Rosťa jezdil na pravidelné inspekce. Míra hynutí se snížila 15. ledna a o týden později se úhyn v podstatě zastavil – od té doby jsme měli ztráty řádově v kusech na den.
Text: Pavel Vrána, Jiří Musil, foto: Pavel Vrána
