Technický vývoj zahrnující miniaturizaci a lepší výkon za současného snížení finanční náročnosti vede k širšímu rozmachu a dnes již standardní aplikaci moderních monitorovacích technologií, které představují nové možnosti pro studium kryptických živočichů, jako je právě úhoř.
Zvláště rozvoj tzv. telemetrických metod umožňuje získávání velmi detailních poznatků nejen ve vztahu k migračnímu chování. A právě tyto metody již pomohly objasnit nejedno tajemství z životního cyklu úhořů.
text: Tereza Barteková, Jiří Musil, foto: Zdeněk Drahokoupil
Úhoř říční (Anguilla anguilla) patří mezi 16 druhů čeledě Anguillidae, tzv. pravých úhořů (kromě nich existuje početná skupina úhořů mořských), kteří žijí ve sladkých a brakických vodách včetně mořského pobřeží (kontinentální vody). Jejich reprodukce probíhá ale pouze jednou za život (monocyklické druhy – po výtěru uhynou) a odehrává se výhradně v prostředí mořském. Jde tedy o druh, který v rámci svého životního cyklu podniká migrace na dlouhé vzdálenosti, a to v živočišné říši rekordní – v řádu několik tisíc kilometrů (na našem území pak více než 6500 km).
První díl seriálu Po stopách úhoře říčního byl věnován vlastnímu popisu druhu, lokalizaci místa reprodukce úhoře nálezem leptocephalových larev v Sargasovém moři dánským biologem Johanem Schmidtem a migraci monté na evropský kontinent. Ačkoliv i zde existuje celá řada zajímavostí a nezodpovězených otázek (např. existuje pouze jedna oblast reprodukce a jde tak výhradně o jedinou tzv. panmiktickou populaci?), v tomto článku se budeme věnovat fázi životního cyklu úhoře od jeho migrace do kontinentálních vod (tzv. juvenilní perioda s termínem žlutí úhoři), až po dosažení pohlavní dospělosti (adultní perioda s termínem stříbřití úhoři, Otou Pavlem označovaných jako úhoři zlatí) a migraci na trdliště. Samostatně je pak diskutována migrace oceánská.
A protože se autoři specializují na problematiku migrace ryb, pokusíme se v krátkosti shrnout nejvýznamnější poznatky právě z oblasti migračního chování úhoře, za které jednoznačně vděčíme moderním technologiím.
Moderní monitorovací metody
Migrační chování diadromních (vazba na sladkovodní a mořské prostředí) druhů ryb bylo a je studováno řadou metod, které mají různou vypovídající hodnotu, specifické požadavky a limitace. Například klasická analýza otolitů (stanovuje se v nich poměr stroncia a vápníku) vypovídá o celkové době strávené v mořském, brakickém nebo sladkovodním prostředí. Na základě této metody ale v podstatě nelze stanovit žádné detailnější aspekty migračního chování včetně sezonní nebo diurnální aktivity. Navíc vyžaduje usmrcení organizmu (získání otolitů).
V problematice migrací ryb dnes převažuje metoda individuálního značení pasivními integrátory (PIT značky), technologie tzv. radio-frekvenční identifikace (RFID), podobně jako další metody skupiny mark-recapture (např. značení ryb barevnými elastomery a další). Tyto druhy značení mají z pohledu studia migračního chování diadromních druhů ryb některé významné limitace. Ačkoliv jsou velmi užitečné pro stanovení dalších, např. populačních parametrů a jde o velmi vhodnou doplňkovou metodu značení, neposkytují kontinuální prostorové a časové informace, které jsou základem studia migračního chování.
Tyto informace (sledování přesné polohy značeného organizmu v reálném čase nebo rekonstrukcí z archivovaných dat) naopak poskytují tzv. telemetrické metody (radiová, akustická a satelitní telemetrie) a díky jejich vývoji je dnes možné sledovat nejen polohu ryb, ale také například hloubku a teplotu vody, ve které se ryba nachází, ale také svalovou frekvenci (EKG) – tedy údaje umožňující stanovení rozličných aspektů migračního chování ve značném detailu.
Nemalou roli pro obecné rozšíření telemetrických metod pak sehrála především miniaturizace vysílaček, zvýšení životnosti jejich baterií a jako důsledek zvyšujícího počtu praktických aplikací pak snižující se finanční náročnost těchto metod. (Pozn. autorů – podrobné informace o jednotlivých metodách značení jsou zpracovány v zahraniční i tuzemské literatuře a členění metod je zde pro lepší srozumitelnost zjednodušeno).
Telemetrické studie představují základní zdroj informací o prostorové ekologii nejen v případě úhoře a jsou základními metodami studia migračního chování a dnes jsou již běžně využívané rovněž v rámci rutinních monitoringů. V případě úhoře však pomohly objasnit nejedno tajemství a na nejzásadnější výsledky se pojďme podívat blíže.
Migrační chování juvenilních (žlutých) úhořů
Bylo potvrzeno, že denní pohybová aktivita úhořů je významně ovlivňována světelnou intenzitou. Aktivita je vyšší v nočních hodinách a je závislá na fázi měsíce, zákalu vody a oblačnosti (faktorech ovlivňujících světelnou intenzitu). Zvýšená aktivita je obecně dávána do souvislosti s potravní aktivitou a naopak nízká aktivita s kryptickým (vyhledávání úkrytů) způsobem života úhoře, ačkoliv telemetrické studie prokázaly v chování úhořů značnou variabilitu.
Zajímavým poznatkem byla pozorovaná závislost aktivity úhoře na jeho eko-morfologickém typu, s dominantní soumračnou aktivitou u tzv. nízkohlavých úhořů a výraznou noční aktivitou úhořů širokohlavých. Významným faktorem ovlivňujícím denní aktivitu úhoře je rovněž příliv a odliv. Na základě řady pozorování byla u tzv. žlutých úhořů prokázána výrazná stanovištní stálost a vysoká schopnost návratu na původní stanoviště (tzv. homing). Dokumentované sezonní pohyby však zahrnují rovněž potravní migrace do přítoků povodí i jeho delty (migrace větší než 100 km) a tyto skutečnosti by měly být brány v potaz jak v rámci samotného managementu úhoře, tak v souvislosti s migrační průchodností toků. Domácí okrsek tzv. home range (oblast, kterou ryba využívá v rámci svých obvyklých denních aktivit), je v případě úhoře velmi variabilní, značně závislý na lokalitě (obecně klesá v malých tocích) a velikosti ryby (s vyšší velikostí těla se zvyšuje). Sezonní aktivita žlutých úhořů je pak závislá především na teplotě vody, průtocích a světelné intenzitě (rovněž délce dne a noci).
Katadromní (poproudová) migrace dospělých úhořů ve sladkých a brakických vodách
Katadromní migrace úhořů byla zdokumentována s pomocí telemetrických metod v řekách i jejich deltách a z výsledků je patrné, že během této kontinentální fáze reprodukční migrace můžou úhoři v prostředí sladkých, brakických i mořských vod migraci po určitou dobu přerušit. A to dokonce i opakovaně a na poměrně dlouhou dobu (pozorováno také na našem území).
Toto flexibilní chování může mít logickou souvislost s energetickou náročností migrace, resp. s aktuálními energetickými rezervami migranta. Přerušovaná migrace současně vysvětluje poměrně vysokou variabilitu v časování katadromní migrace i rychlostech migrujících jedinců mezi jednotlivými studiemi.
Rychlost pohybu migrujících jedinců se pohybuje v širokém rozmezí s maximálními hodnotami kolem 75 km/den, resp. s průměrnými hodnotami kolem 17 km/den a s výjimkou jediné studie nebyla prokázána žádná závislost mezi rychlostí migranta a jeho velikostí, kondicí nebo reprodukčním stavem. Rychlost migrace se směrem po proudu zvyšuje, ale na tuto skutečnost nemá vliv například průtok toku, který naopak hraje velmi důležitou roli při samotném zahájení katadromní migrace (společně s teplotou).
